6.DOVS Korál Mimoň

Už nevím, kdo tu informaci okdud přinesl, možná jsme se to dozvěděli ve škole... Prý se v "hospodě U lva" (na tom letáku teda bylo napsáno v restauraci :-)) koná nějaké setkání, nábor dětí do skautských oddílu, znovuobnovení činnosti skautského střediska v Mimoni. Co to ale , krucinál, mělo být? Takže vlastně jsme s Macinou (teda spíš já) ukecaly naše rodiče, abychom se tam šli podívat. Byla jsem strašně zvědavá, co to bude. Bylo 17. ledna 1990...

A bylo to teda doooooost jiné setkání s dooooooost jinými lidmi, než na které jsem byla zvyklá. Dospělým se tam říkalo nějak divně (třeba Bill nebo Frenki :-)) a všem se tykalo. Bylo nás tam hrozná spousta. Plná hospoda narvaná k prasknutí, takže si tam nebylo kde sednout. Takhle jsem to teda vnímala já. Povídalo se tam o tom, co to ten Junák vlastně je (tenkrát se ještě říkalo výhradně Junák, žádný skaut), kdo jsou Junáci a proč chtějí zakládat nové nebo obnovovat staré oddíly, jak je to prima být Junákem... A taky jsme tam dostali první letáček s první střediskovou výpravou. Mylsím, že byla na Ralsko, to už si nepamatuju, protože naši ještě měli strach, a tak jsem na té úplně první střediskové výpravě nebyla.

Byla jsem ale na druhé a pak na mnoha dalších. Byla jsem zařazena do 4. oddílu Bílá růže (tenkrát jsme se tak, myslím, ale ještě nejmenovaly, to až pak, když se oddíl utvářel) a naší vedoucí byla Vosa. Ta měla několik pomocnic, všechny si je ale nepamatuju, protože to byly starší holky a ty se neúčastnily všech akcí. Pamatuju si ale Berušku (která k nám do oddílu patřila nejdéle ze všech "pomocnic", pak už byla částečně i vedoucí, pamatuju si taky Marušku Chourovou (dneska je to maminka naší Písničky), Zdenu Hudečkovou, pak už moc ne, musela bych se kouknout na staré fotky do starých kronik. A oddíl fungoval tak, jako dnes většina oddílů, jen s tím rozdílem, že nás jednu dobu bylo v oddíle taky 50... Chodily jsme na schůzky, jezdlily na výpravy (na Veselou, na Jedlouvou, do Hradčan (kde bouda zdaleka nevypadala tak, jak vypadá dnes, zdaleka nebyla tak luxusní, nebyla tam voda ani elektrika :-)), pomáhaly jsme při střediskových i oddílových brigádách (např. při pálení klestí a čištění pasek v lese, sbírání bukvic, natírání stromků proti okusu zajíců a zvěře, prostě jsme si užívaly oddílových začátků Nebylo to ale tak jednoduché, jak to teď píšu. Neměly jsme klubovnu, scházely jsme se u Vosy ve sklepě nebo jen tak venku. Až teprve pak nám město propůjčilo dům v Pražské ulici (dneska je tam Dům s pečovatelskou službou), byla to ale taková docela ruina, jak já si pamatuju. Jen jsme si ho dali trochu dohromady, tak nám ho sebrali a dali nám další ruinu (takhle jsem to teda vnímala já, jako 12 letá holka, možná trochu zkresleně, to nevím). Bylo to kousek od staré klubovny, v Křížové ulici. Tam už si to pamatuju trochu líp, měly jsme s oddílem klubovnu v 1. poschodí, takové dvě místnosti. Pamatuju si, že tenkrát už jsme měly i družinovky. Nakonec nám i tuhle klubovnu "sebrali" a my se znovu stěhovali. Tentokrát už do našeho současného Skautského domu. Prý kvůli tomu, abychom měli blízko řece, taky abychom měli kde mít loděnice... Musím říct, že je nejlepší z těch všech, které jsme měli, a že je konečně náš :-)

Náš první tábor byl na Jedlové, na takovém kopečku, kde před naším příjezdem vůbec nic nebylo. Stany jsme měly obyčejné, taková ta "Áčka", takže jsme spaly vlastně na zemi, musely jsme si udělat latrínu, postavit kuchyň i jídelnu, pro vodui jsme chodily pěknou štreku (zdálo se mi to být aspoň 5 km, ale určitě to bylo míň :-)), pod táborem vedla trať a vždycky, když jel vlak, tak jsme na něj mávaly. Pak jsme pokřikovaly "Zahoukal, zamával" nebo "Nezahoukal, nezamával" :-) Pod tratí tekl takový malý potůček, kam jsme se chodily mýt. A odtamtud už si poprvé uvědomuju Bohunku - Raracha. Byla to maminka jedné naší členky - Šiki - a ta nás potom dlouhé roky vedla po Vose. Zažily jsme tam spoustu legrace, zábavy, ale i strachu. Vím, že jsme odtamtud jely ale plné zážitků a skoro všechny od Berušky ostříhané :-))) Na ten tábor nikdy nezapomenu, byl tak moc jiný než všechny ostatní...

Další tábory jsme pak měy třeba v Hradčanech, ve Střevači, v Golčově Jeníkově... Byla na nich samozřejmě taky legrace, třeba "Night action" - na to se nedá zapomenout, ale první tábor, s tím se to nedalo srovnávat.

Časem se ze mě stávala puberťačka, a tak trochu můj zájem o ty oddílové "povinnosti" (jako třeba modrý život nebo kuchařská škola) začal upadat. Hrála jsem v té době hodně volejbal a to mě moc bavilo. Naštěstí to ale netrvalo dlouho (tedy volejbal, ten mě baví pořád, ale myslím tím ten můj "nezájem"). Nevynechala jsem žádný tábor, to by nebyly žádné prázdniny bez junáckého tábora. Začala jsem pak pracovat s menšími dětmi, dostala jsem se se svou kamarádkou Pivoňkou do oddílu světlušek k Berny a tam jsme jí nějakou dobu pomáhaly. Pak začala s oddílem pomáhat taky Anička. V té době se z 2. oddílu stali vodáci, a my s Pivoňkou jsme taky jezdily s gymplem na vodu. A tak slovo dalo slovo a já a Pivoňka jsme se přidaly k Aničce a obnovenému 3. oddílu Peřej.

Když si to tak vezmu zpátky, byly to hezké časy. Pak se ale stalo cosi osobního mezi mnou a Pivoňkou a i v oddíle to tím pádem začalo skřípat, holky se rozdělily na dvě party, jedna chtěla "být a povídat" si se mnou a druhá s Aničkou a Pivoňkou. Na to se mi moc dobře nevzpomíná... Nakonec to vyvrcholilo tím, že jsem se o Vánoční besídce rozhodla odejít. Hodně se plakalo... Cipajs s Klouzkem mě ale "ukecali", abych si založila vlastní oddíl, že mi budou pomáhat. A tak se dne 6. ledna 2000 narodil nový oddíl. Z Peřeje se "vyčlenilo" několik starších holek (za nemalých problémů) a konala se první výprava "na Nudu", kde jsme si slíbily věrnost...

Nikdo z dospělých ze střediska tenkrát nevěřil, že to zvládneme, že vydržíme, že přežijeme první rok. Přežily jsme... A ne jen ten první :-)